Vzpomínka

Tento příspěvek bych chtěla věnovat svému zesnulému dědečkovi. Byl to jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem ve svém dosavadním životě potkala! Jsem hrdá, že jsem byla vnučkou tak skvělého a upřímného člověka. Když jsem byla menší, dal mi děda jednou facku, hrozně jsem plakala, ale babička mi vysvětlila, že to bylo z lásky. Dědeček celý život pracoval na šachtě a jako bývalý horník měl ruce tvrdé, ale srdíčko, to bylo něžné! Pro to ta facka bolela, ale opravdu dnes s odstupem času chápu, proč byla z lásky! Bylo to pohlazení jeho způsobem. Nemuměl jinak vyznat lásku, neuměl něžná slova vyslovit, ale z očí je šlo vyčíst.
Jako malé holčičce mi říkával BUBLINKO, pro to jsem si zvolila tuhle přezdívku, na jeho památku, jako vzpomínku na mě nejmilejšího! Když jsem čekala Verunku, byl dědeček těžce nemocný, já se bála, aby mi neumřel! Vydržel, vydržel narození Verunky, když jsem mu jí přinesla ukázat, byl na tom hodně zle, ale bylo to krásné! Nazval jí malou bublinkou, sice si myslel, že jsem má máma a moje bublinka mnou, ale i tak mě to moc těšilo, hřálo na srdíčku.
Dědečku, děkuji za vše, co jsi pro mě udělal, cos mně v životě dal a naučil. Vždy budeš mít v mém srdíčku obří místečko a vzpomínky na tebe, ty zůstavají.